„ Odvážit se stanovit hranice znamená, že máme odvahu milovat sami sebe, i když riskujeme, že zklameme ostatní.“ – Brene Brown

Když jsem byla v sedmé třídě, přestěhovala jsem se do nového města a začala jsem chodit do nové školy. Dělala jsem si starosti, jak se v tomto novém světě vyznám bez jediného kamaráda. Co když mě nikdo nebude mít rád?

Během mého prvního týdne jsem procházela jídelnou, když si mě dvě dívky zavolaly ke svému stolu. Úlevou jsem si vydechla a myslela jsem si, že možná přece jen budu schopná se spřátelit. Přišla jsem k nim se svým nejlepším úsměvem, pak řekly, že se mě chtějí na něco zeptat.

Jedna z nich se sladce usmála a řekla „Jen jsme si říkaly, proč tady chodíš s nosem nahoru. Myslíš si, že jsi lepší než všichni ostatní nebo co?“ Ušklíbly se a smály se a dál mi říkaly hnusné věci, které si už přesně nepamatuju.

hodný není kompliment

Byla jsem zdrcená. Nikdy předtím mě nešikanovali a neměla jsem tušení, jak se s takovou situací vypořádat. Ráda bych řekla, že jsem posbírala všechnu svou sílu, postavila jsem se jim a řekla jim, kam si to mají strčit. Ale neudělala jsem to.

Cítila jsem, jak mi horko zalévá obličej, a také bolest z omítnutí. A potom jsem jim řekla, že se omlouvám. Nevím konkrétně za co, ale vydrmolila jsem nějakou trapnou omluvu a čekala jsem, že si uvědomí, že udělaly chybu a že jsem konec konců hodna jejich uznání. Ale jen se na mě tiše dívaly, jako bych měla dvě hlavy.

Tento den mi utkvěl v paměti, protože si pamatuju ten pocit, že musím být jiná, aby mě přijali. Musím být opatrná a udělat cokoliv, abych předešla tomu, že mě lidi nebudou mít rádi. Byla jsem na začátku cesty k chronické potřebě těšit lidi.

 hodný není kompliment

Zvyk těšit ostatní

O dvacet pět let později mám stále ve zvyku nevědomky věnovat velkou část své energie tomu, jak potěšit ostatní. Už od malička jsem nesnášela konflikty a nepříjemné situace a vyhýbala jsem se jim.

Mám v povaze hasit požáry. Připadalo mi vždy jednodušší spory urovnávat než je tvořit. Snadno jsem splynula s pozadím, abych mohla být pozorovatel a ne účastník. To je moje komfortní zóna. Byla jsem ta, co nedělá vlny, nepůsobí problémy, ta, co nikoho nenaštve.

Je pro mě automatické dívat se na světlou stránku věcí. Je to přirozený instinkt snažit se urovnávat a řešit nepohodlí ostatních kolem mě. A pokud se mi to nepodaří urovnat, pak mám tendenci ustoupit, protože představa toho, že skočím do centra konfliktu, je děsivá.

hodný není kompliment

Pozitivní stránky hodných lidí

Tento způsob fungování mi dobře posloužil ve spoustě situací. Díky němu jsem objektivní, klidná a stálá. Dokážu velmi dobře vnímat nálady lidí v mém okolí v podstatě za jakékoliv situace. Dokážu snadno ztlumit počínající konflikty. Jako opravdový introvert nacházím více smyslu v tichu než v milionu vyřčených slov.

Jsem vděčná za tuto mou část, kterou si raději nechávám pro sebe. Jsem si také vědoma toho, že si o mně spousta lidí myslí, že jsem opravdu „hodná“ osoba. Ale jak stále více a více lidí začalo říkat, jak jsem hodná, jsem si také uvědomila, že to pro mě není kompliment.

hodný není kompliment

Je „hodný“ opravdu kompliment?

Přemýšlím nad tím takto: Je „hodná“ oním odkazem, který chci zanechat na tomto světě? Chci, aby si mě takhle jednou pamatovali? Že jsem byla „hodná“? Ne. Chci víc než to.

Hodná znamená laskavá, ochotná a vstřícná. Hodná znamená slušná. Hodná ale nepopisuje, v co věříme. Neříká, kde jsou naše hranice.

Když přemýšlím o lidech, které nejvíce obdivuju, napadají mě jedinečně fantastické lidské bytosti. Ale se vší upřímností, nejedná se o nějak zvlášť „hodné“ lidi. Mají charakter a integritu. Jsou soucitní a laskaví. Ale to není to stejné, jako být hodný. Soucit a laskavost vyžadují kuráž a hranice. Být hodný nikoliv.

Pracuju například s jednou osobou, ke které chovám neskonalý obdiv. Je to silná a sebevědomá žena. Vyzařuje smysl pro důstojnost a integritu. Je přímá a autentická a má jasno o svých hranicích. Stojí si pevně za svou pravdou. Zdá se, že ji jen málo zajímá, jak si získat uznání a přízeň jiných lidí.

Ví, kým je, a působí, že se ve své kůži cítí dobře. Žasnu, jak se dokáže pohybovat tímto světem způsobem, který nejen že budí respekt, ale také vyzařuje laskavost a soucit. Taková chci být.

 hodný není kompliment

Nutnost stanovit hranice

Naučila jsem se, že pokud chceme být upřímně laskaví a milí, musíme si sami pro sebe stanovit silné a jasné hranice.  Jinak to, že jsme „hodní“, nakonec povede akorát tak k rozčarování a zatrpklosti.

Jak ale změnit náš způsob fungování, když jsme tak naprogramováni těšit ostatní? Je to postupný proces, který občas znamená odnaučit se některá pravidla.

Brené Brown definuje autenticitu jako „každodenní snahu upustit od toho, kým si myslíme, že bychom měli být, a přijmout, kým jsme“. Musíme najít způsoby, jak se zbavit naší chronické potřeby uspokojovat ostatní, a kuráž odhalit naše skutečné já.

Prvním krokem k tomu, abychom získali zpět svou autenticitu, je rozpoznat, kdy ji ztrácíme. Cítíte nějaké rozhořčení? Pro mě je rozhořčení varovným signálem. Většinou znamená, že si nějakým způsobem nejsem jistá svými hranicemi. Je to pro mě první signál toho, že jsem spotřebovala příliš mnoho energie na to, abych se strachovala, jestli ostatní nezklamu.

Dále se podívejte na to, odkud toho rozhořčení přichází. Které hranice pro vás nejsou jasné? Trápí vás něco na situaci, kdy jste se vůči někomu plně nevymezili? Potlačili jste nějakým způsobem svoje vlastní pocity, abyste neublížili ostatním?

 hodný není kompliment

Vyjasněte si vlastní hranice

Musíme si sami se sebou vyjasnit, co je v pořádku a co není, abychom mohli jasně komunikovat s ostatními. Jen my můžeme rozhodnout, co chceme přijmout do svých životů. Můžete použít tento recept na zahájení dialogu sami se sebou. 

  1. Cítím se rozhořčeně, protože …..
  2. To znamená, že jsem si nevyjasnila něco, co mě trápí: Zde je hranice, která je nejasná …..
  3. Tohle je pro mě v pořádku …..
  4. Tohle pro mě není v pořádku …..

Jakmile si projdu tímto postupem, většinou zjistím, že moje pocity rozhořčení a vzteku většinou nejsou zaměřené na jiné lidi. Týkají se mě. Cítím se zklamaná sama sebou za to, že jsem nezůstala věrná svým hodnotám, a za to, že jsem nerespektovala sama sebe tak, jak respektuju ostatní.

Naučila jsem se, že respekt k sobě samému, hranice a soucit jdou ruku v ruce. Je obtížné mít jedno bez druhého. Vyhýbání se složitým situacím vám nepomůže stanovit si jasné hranice. Ačkoliv se většinou jedná o pohodlnější cestu, často také způsobuje rozhořčení.

Být autentický vyžaduje odvahu. Naučit se, jak překonat nepříjemný pocit z určování hranic, vyžaduje riskování. Riskujeme odmítnutí. Riskujeme, že nás nebudou mít rádi. Ale myslím si, že ten risk za to stojí, pokud zároveň najdeme respekt sami k sobě.

 

Převzato z Tiny Buddha.

 

Komentáře

Komentáře